Vtiskla jsem se imitace kůže černého křesla , mé oči se dívaly přes okno ven . Pršelo , ostatně. takové počasí panovalo venku už dlouho Poslední dny se spíjely v jednu šedou, rozmazanou šmouhu .Nic čím bych je mohla od sebe oddělit . Každý den stejný jako ten předešlý - déšť mě vyprovázel z domu , věrně mě kapičky vody doprovázely na každém kroku až k zastávce autobusu , jako psík jde u nohy svého pána .Stékaly po sklech a nedaly se rozlišit . Přes ně spývaly lesy,pole ,vesnice jen v matné obrazy .
Všudypřítomné šero , ocelové nebe , chlad se vkrádal pod mnoho vrstev oblečení jako meč pod plát brnění rytířského .Den co den , vše se zdále stejné . Pondělí jako pátek.
Den co den jsem v ruce držela sešit ale nevnímala lidi kolem či snad věty na řádcích . Snad jen úvodní štítek měnil svůj nápis .
Byli tu kamarádi ale né přátelé .
Byla tu moje nová třída , kde Vás polovina lidí ani nepozdravila a další čtvrtina byla vypočítavých jako rezaté lišky.
Byly tu známky a na druhé straně vědomosti . Můžete vědět mnoho a přitom nic . Můžete mít jedničku s matematiky ale jak mi tohle pomůže ? Když vím že se s ní nedokáži radovat . Je to možná odměna za mou práci ale jakou má cenu když ůplně stejná tkví v papíru dalších 40 lidí ?A polovina z nich na ní nevynaložila žádné úsilí protože si popsali dlaně.
Někdo mě vytrhnul z mého světa , z oázy kldi a předhodil lvům.
Nebo jsem žila s růžovými brýlemi na nose a ty spadly ?
Jako noční můra mě pronásledovaly dlouhé dny a ručička hodin jakoby se snad nechtěla ani o píď pohnout v před. A lidé už zvolili své královny aby byli v jejich moci zavření jako ptáčci ve zlatých klíckách .