Vzešlo z mé hlavy - název nové rubriky. Toto je malé zamyšlení nad tím jak rychle se věci mění .Je to tak trochu o mé již mnoho let mrtvé kočičce.
***
Krásné , letní ráno s probuzením jako v pohádce . Sluneční paprsky mě pohladily po tváři jako by říkaly : Vstávej ty lenochu , je letní ráno jdi si jej užít , už jsem rozvinulo květy růžím , kopretinám i zvonečkům. .
Mourovaté koťátko leželo stočené do klubíčka pod keřem růží , kožíšek mokrý od ranní rosy mu sluníčko nevysušilo , protože spalo mimo dosah jeho paprsků.
Co jej dnes asi čeká ? každý den je pro malé kotě neopakovatelným dobrodružstvím a cestou za poznáním dalšího kousku jeho světa kterým pro něj byla rozlehlá , trochu zenedbaná , zámecká zahrada.
Protáhlo se a vyskočilo na nožky .
Z dálky se nesl dětský hlásek "Mourinko ? " odhrnula malá ručička větve keře.
"Mourinko " kotě chytly do svého sevření malé ručičky a odnášely jej někam pryč z úkrytu , do zahrady .
****
Kolik let tomu už je co si malé děvčátko hrávalo s koťátkem chráněné stíny zahrady ? Kolik uplnynulo dní jako vody v potoce ? Do stejné zahrady přichází mladá žena se slaměným kloboukem nasazeným na pramenech světle hnědých , polodlouhých , vlnitých vlasů , oblečená v džínech a bílém tričku bez rukávu.
Za plotem jakoby nebyl zub času znát . Pravda - keře trochu povyrostly ale co víc ? Co je deset, dvacet let v životě bůků , dubů a lip ? nic , chvíle....Kapka v moři času . Jen lidé se mění - příliš rychle - jako písečná duna v bouři.
Kráčí ve vysoké trávě ke starým keřům a její zrak sjede k jejím kmínků - na prázdné , vyležené místo v hlíně obrostlé travinami . Uprostřed prázdného hliněného oválu je položena uschlá kytice z kopretin . Pod růžovým keřem spávala její kočka Mourinka ...
Spí tam stále , sladce - ukrytá pod zemí v prašné hlíně .... Pod keřem bílých růží.