Sedím v tomto nelidském vedru, polévá mě pot ač jsem skrytá za zdmi v nejchladnějším pokoji v domě .Přes okno mé oči vidí že vzduch se ani nehne.Jen tu a tam zabzučí včela,vosa či jiný nesympatický bodavý hmyz znepříjemńující léto.
Na druhou stranu - každá věc má svůj rub i líc - je hezké vidět jak mají ti malí tvorečkové radost do života.Vždyť tu dlouho nebudou ....
Všichni jsou rádi za slunce - ať komár, vosa, kočka nebo medvěd .Stromy ,květiny, lidé i zvířata....
Jenže to co jsme na létě milovalá nejvíce mi teď chybí. Vytratilo se to jako dech z umírajícího těla ... Třepotavé pohyby barvných křídélek - to byl obraz který se mi vybavil při slově léto .
Teď mohu jen vzpomínat a čím urputněji se snažím zapamotoval si každý okamžik tím víc zjišťuji že zub času udělal své .Prach pomalu ale jistě padá na vzpomínky z dětství .
Ač bloumám venku celé dny , chodím po polích,lukách i lesích žádného motýla jsem nespatřila , možná že je to již pár let ....
Kde jsou babočky ? bělásci ? otakárek ? Jejich bezstarostnost byla symbolem léta - času dětské volnosti a radovánek.
Kam zmizel pohled lahodícíc lidskému oku ?
Jediné co po nich zůstalo jsou vzpomínky
a na ty se pomalu snáší stín času.....
A tak vzpomínám než třepotdrobných křidélek nadobro upadne v zapomění
2024 ©