Je neděle , jak poetické že ? A zítra do škola ... fnuk . Zkoušení , písemky , praktické zkoušení , tělák až do čtyř , kladina k tomu . Jediné co mě zatím drží nad vodou je že budu psát , mám poetickou náladu a jakousi chuť vzpomínat na staré časy kdy v kuchyni stály kredence , na stole spala kočka a nádobí se mylo ve škopku . Děcka lítaly venku a ve 12 se po vesnici neslo mnohačetné volání k obědu . Zvonily zvony , a děcka se sbíhaly od polí , lesů , potoků - umouněné od bláta , mouru a zmíčené vodou . Třeba i svítilo slunko , nebo bylo zataženo . To je jedno , kluci honili káču a hráli kuličky , holky vozili v kočárcích porcelánové panenky v bohatých šatičkách .Ach ano měla bych přestat snít ... žiju v 21 století a děcka hrají na počítačích .
Je to můj sen - žít v malém domku , mít jedno nebo dvě děti a kuchyni starý kredenc a květované hrníčky . Ale nikdy se mi to nesplní , to je jen bláznivý sen .
Měla bych se fakt jít učit , bůh ví . Vlastně mám ze zítřka strach a nevím proč . Je to divné co ?Jakobych měla nějaké tušení .
Ráda utíkám s hrnekm čaje do svého poetické světa plného starých věcí . I na půdě se ukrývají skryté poklady - starý čajový servis , žebřiňák , trakař , chomout , petrolejk a pendlovky. Možná bych tam měla vlézt a prozkoumat ji , zachránit ty krásné věci . Někdy bych si je chtěla pověsit na zdi v domě , jako výzdobné artefakty.
Mám nápad - koupím velký pytlík duhových kuliček a naučím malou tuhle hezkou hru . Vyhloubíme důlek a budem se smát jako blázni . Obleču si zástěru a dám si na hlavu šátek .Jen co se trochu teplí . Posunu se o stovku let zpátky , budu lítata bosky - jen co se trochu oteplí .
A už zase sním a při tom píšu . Jsem trochu blázen . Kdo by dneska hrá kuličky že ? Vždyt i v mojem dětství to už byla rarita - jak to teda můžu chtít udělat teď ?
Jsem jen blbý snílek a zároveň krutý , pesimistický realista . Rozdvoj osobnosti - nejspíš . Mohlo by totiž tohle být normální ?
Teď si jdu uvařit kobzole , též erteple či zemáky . Jsem poetický snílek ... tak jdu snít .
Adie
2024 ©